Inu, bylo to tehdá zhruba takto: 14. – 17. července 2016 se v Dolních Vítkovicích rozprostřel další z ročníků barevného festivalu Colours of Ostrava, na kterýžto se každoročně tetelím program neprogram. Ruku na kule, onen patnáctý ročník nebyl, co se týče programu, zrovna srdcervoucí, avšak atmoška, industriál, lidi, stánky s typičnostmi a čínské nudle – to byly ty faktory, co táhly, hákovaly a takzvaně „diktovaly“, což je stupidní čecháčské slovo, které nesnáším a nevím, proč jsem ho použil. Omlouvám se sám sobě si.
Na fotografii výše můžete jasně vidět, jak se nám den předem podařilo rozbít základní tábor v (zatím) poloprázdném stanovém městečku. Jelikož naším domovským městem je Havířov, vzdálený od Ostravy co by šutrem dohodil, nebylo stanování úplně nutnou záležitostí. Víte, osobně mám se spánkem ve stanu (je-li kolem rušno) docela potíže a tak vyznávám tři takové, řekněme, faktory, díky kterým na fesťáku vybaluju pytlový domeček a spojuju laminátové tyčky: 1. vzdálenost, 2. počasí, 3. alkohol. Colours se mnou tuto „soutěž“ letos prohrály 0:3. Stručně řečeno – stan tam stál do neděle, ale použit nebyl ani jednou… krom účelu zásobovnání jídlem či převlékání. Dálku jsem již naznačil pomocí házení šutrem, počasí bylo chladné a deštivé a větším dávkám chlastu jsem se snažil vyvarovávat (je-li toto slovo ve správném tvaru).
Bahňačka ve stanovém městečku zasvinila nejedny vansky, to bylo celkem zjevné. Během třetího festivalového dne se povrch bahenní dostal i do areálu, což bylo dozajista potěšující pro paničky a slečinky s botičkami na podpatečcích. Když už jsme u té vizáže, všiml jsem si, že letos byly hodně v módě kšiltovky s logy týmů kanadsko-americké NHL. Čtyři nebo pět jsem jich potkal určitě. Mezi nimi i Montreal, což mě potěšilo. Takže tak. Přidám ještě jednu „uměleckou“ fotografii stanu a plynně přejdu k jednotlivým dnům a jejich šoumenům.
Jo, ještě jedna malinká připomínka: Foťák jsem do areálu nepronesl, takže následující čtyři obrázky jsou pořízeny velmi zastaralým přístrojem značky Jabko iPhone 5S. Ale ne, že bych se nesnažil…
Den 1. Krutý čtvrtek. Schovával jsem se pod pláštěnkou a pozoroval jak mi kapky deště zvlhčují nudle. Déšť posléze ustal a vrchol večera v podobě koncertu Tame Impala mohl vyvrcholit. Po první písničce jsem si řekl, cituji: „Seru na to.“, avšak zůstal jsem a ona ta australská psyhadelie nebyla zas tak špatná. Rozhodně zajímavý koncík, ze kterého jsem odcházel v dobrém rozmaru. Všichni vychvalovali M83, ale ti mi zněli jako Bon Jovi na koksu.
Den 2. Dlouhý pátek. Mám rád Bon Iver, takže polští týpci Fismoll byli dost v klidu. Pak přišla rozverná Aurora. Civěl jsem, jak protančila střevíce, sympaťanda jedna. Hodně mě překvapily písničky české kapely Veena. A hlavně ten zvuk, ojojój, opravdu kvalitní. No a na závěr přicupitala banda lidí, kteří si říkali Of Monsters And Men. Přicházel na mě spánek ve stoje, poněvadž OMAM hráli opravdu pozdě. A to jsem se tak těšil. I když vlastně ani nevím na co. Bylo to takové… až moc dokonalé jako z CDčka, žádná nepředvídatelnost či překvapení. Škoda toho.
Den 3. Dešťová sobota. Pro mě asi nejslabší den, co se programu týkalo. Navíc chčilo. Od rána až do večera. Přijeli jsme do Ostravy a… odjeli jsme z Ostravy. Domů. Už nám tekla teplá voda.
Den 4. Moudrá neděle. Moudrá, protože se pan počas umoudřil. A navíc program byl senza, že jo. Hnedle ze startu to odpálili Ghost of You. Takoví mladí hejsci z Brna. Musel jsem si říkat. cituji: „Ty vole.“, protože šlo o prudce inteligentní nářez, co by se neztratil ani na hlavní stejdži. Fakt paráda. 2Cellos fidlali (nečekaně) na dvě čela, ale zas taková sranda to nebyla. Stejně tak Luno. Česká „stálice“ si mňoukala ty své sametové songy pořád v jedné a té samé linii, což mě začlo poněkud nudit. Navíc mají ve své sestavě jednoho člena, který mi je tak nesympatický, že bych po něm (bez urážky) nejraději hodil kamenem. Pak se objevil týpek jménem Passenger, sám s kytarou, fusem a příjemným hlasem, sympoš s hubou plnou gagů a hejtů, a i když jsem nebyl (a doufejme stále nejsem) svobodná dívka v říji, velmi mi jeho vystoupení imponovalo. A na závěr si celý fesťák zatančil na The Vaccines, kteří měli trošku podivný retro zvuk, ale na celkovém dojmu to zanechalo sotva prd.
A tak to nějak bylo viděno okem mým, cítěno nosem taktéž mým a slyšeno boltcem stále a jenom mým. Byly to prostě Colours, letos poněkud černobílé, ale pořád ty božovské Colours. Bez regretů a všemožných okolků… stále se budeme vracet na nejfajnější český festival, ruku na to. A teď pár obrázků, protože jsem se nějak moc rozkecal a přitom tu o písmenka vůbec nejde.
Čtvrteční mokro vypadalo zhruba takto.
Selfíčko se Semankou vypadalo zhruba takto. Mých dvou brad si nevšímejte, jsou to prý jen špatně střižené fousy.
A co je toto, to opravdu netuším. Asi umění.
A pak ještě loučení. Za zvuků kapely Underworld. Netuším, komu se to líbilo, ale pomocí pubertálního úšklebku nebudu nikoho soudit, to jen aby bylo jasno.
Hlavně, že jsme se měli rádi.
Poslední slovo: Dávejte na sebe pozor, pokud lovíte Pokémony, ok? Existuje už jen opravdu málo debilních způsobů smrti. Pasažér to zabékal jasně: „We should stare at the stars and not just the screens.“
Leave a reply