Tedy… aspoň si tak říká, což může být pro jednoho matoucí, neb anarchie na Dunaji zrovna nepanovala. Nebo snad ano? Dobře, tak tedy ano. Vítejte v Budapešti (kdo neví, jde o hlavní město Maďarska), na festivalu Sziget, jednom z největších multižánrových fesťáků v Evropě… a zcela jistě „nejhezčeji“ vybaveným. Všechno to začíná mostem.
Tím člověk projde do Alenčiny říše divů a začnou se dít divy. Plné Alenek. Spoře oděných. S velkými… no to je jedno. Oči mé patřily samozřejmě jen jedné Alence (jménem Kejt). Nicméně, nehodlám vypisovat, jak bylo všechno supr, kůl, žůžo, bájo a nejvíc. Protože nebylo. Vyskytlo se tam pár much a vos. Chcete je slyšet? Vy negouši! Nic vám nepovím. A je to.
Na Szigetu je to jako na maškarním. Plno bláznivých šílenců oděných do všemožného materiálstva… a vy zatoužíte být jedním z nich. Neskutečné množství stánků s proprietami střídají nejrůznější kiosky s pitivem a jídlem. Prý málo „vege“, ozvalo se odkudsi. Ha, zato milovníci masa mohou spokojeně „lovit“ a ožužlávat kosti. Sziget má i vlastní supermarket. Jeden malinký. Na stopadesát tisíc lidí. Čtvrteční rána v Kauflandu jsou proti tomu procházkou růžovým s(mr)adem.
A když se všechno to lidstvo promění v dav prchající z koncertu, ostrov pak vypadá titěrněji a osobní prostor sdílíte se skupinkami ožralých Estonců (třeba). Ale nic, co by se nedalo zvládnout. Najednou potkáte spoustu nových „kamarádů“, protože kyselé ksichty se na Szigetu prostě nenosí.
U vchodu nafasujete stylový passport, ve kterém je program, mapy, všemožné zbytečné informace… a hlavně prostor na razítkování. Na ostrově se nacházelo celkem třiadvacet spešl spotů, kde člověk dostal razítko… ovšem pouze v určitou dobu. Za všechna razítka jste si pak šli udělat fotku, nechali ji do pasu zalisovat a dostali „zelenou kartu“. Ta ovšem vypadala jako šátek s logem festivalu. Nu což, mohli jsme si říkat „Szitizens“.
Zeď nářků? Ale kdéže. „Než zemřu, chci…“ Na jednom řádku bylo napsáno „kill the Kardashians“. Pobavilo. A takových featůrek je na Szigetu triliarda miliard. Nekecám.
No ono to máš tak. Program sice nebyl v tomto roce kdovíjaký, ale zase na druhou stranu… když všude vidíte nápisy jako „endless party“ a slyšíte od každého stánku různé tuc tucy, pochopíte, že lidi tu trošku sympatizují s popíkatým mainstreamem. Rihanna? David Guetta? Nic pro mě. Spíše (jako na Coloursech) strčíte bulvu do periskopu a začnete objevovat. Takže, jak to bylo viděno okem mým?
Nejlepší audiovizuální zážitek za světla: Sigur Rós
– vskutku, líbezné tóny odkudsi z jiného světa, jenomže za světla až pološera to nedostalo ty správné grády. Měli se prohodit s následujícím tělesem.
Nejlepší audiovizuální zážitek za tmy: Muse
– hvězdičky, blesky, konfety, sračky i šupy. Celkový dojem zdál se být uspokojujícím.
Energie sbalená na cesty: Sum 41 a Fidlar
– první staří známí ze soundtracků z Prciček. A že jim to hrálo. Druzí méně známí, avšak bordel vytvořili nehorázný.
Pohodička, klid a neklid: John Newman a The Last Shadow Puppets
– nepohledný mladík s máslem na hlavě to uměl rozjet, to jo. A Miles a Alex taky. Ti dva šílenci si na pódiu dělali, co chtěli a mě to bavilo.
Příjemný objev: Maya Isacowitz
– israelka s elektrickou kytarou a kudrnatou bubenicí po svém boku… a samé pecky tam holky chrlily.
Nejpodivnější podivnost: SIA
– australanka bez ksichtu a její příjemný pop. Ale to provedení. Jako na divadelních prknech. Bylo opravdu zvláštní celé to čoromoro pozorovat a přemýšlet, o co jí vlastně jde. Kolovaly povídačky, že šlo o fejk… ale kdo věří povídačkám?
Hraju v kapele a nemám duši: Noel Gallagher’s High Flying Birds a The Lumineers
– ruku na srdce, Noel je tak trochu debil. Od Oasis mu asi nevypadlo z huby nic dobrého a tahle „světová skupina vysoko letících ptáků“ na tom byla zrovna tak. Nebylo to špatné, ale radši jsem se šel najíst. O chlup lépe na tom byli Amíci hrající americké country, přičemž jejich největší hit s prozaickým názvem „Hej Hou“ zahráli někdy ze startu. Nebylo to špatné, ale radši jsem se šel napít.
Monotónní diskoška: Chvrches
– aneb (jak rád říkám) Čurčis nebo Chrchels… hmm… na Lauren jsem se těšil. Jenomže… juj… holka, dyť je to všechno stejné a na jedno brdo a ten tvůj pisklavý hlásek to nezachrání. Zkus nějaké ty hudební nástroje. Poslechni Domka.
Ach můj bože, óó bóže: Kaiser Chiefs
– soutěž o cenu Noela Gallaghera pro největšího lulina získává… ten zpěvák z Kaiser Chiefs. Ani „Ruby, Ruby, Ruby, Rubýýý“ mě už tolik nebralo.
To naprosto nejhorší, co bylo možno na Szigetu spatřit: Bring Me The Horizon
– co to bylo? Byl to zpěv? Byl to řev? Nějaké náznaky hudby třeba? Noup… ani jedno se o toto seskupení jaksik neotřelo. Hrůza, děs, blitky a průjmy.
To naprosto nejlepší, co bylo možno na Szigetu spatřit: Aurora
– tak jistě. Na Coloursech jsem to prošvihl, na Szigetu už ani vteřinku. Upřímné, lehké, snové i divoké… Mělo to všechno, co má správný koncík mít. Devatenáctiletá bloncka si na nic nehrála, jen to tam sypala… a to s takovou roztomilostí, že se na světě vylíhlo tisíc koťátek.
Program tudíž nebyl tím správným synonymem pro letošní ročník. Tím správným slovem je totiž „atmoška“. Měli tam i tzv. „kiss cam“ jako v Americe na basketu.
A za rohem se rozprostírá nádherná Budapešť s tímhle… a tamtím… a všemožným tím, co historické velkoměsto může nabídnout.
Tak že by zase za rok?
Leave a reply