Kompozice tuláctví

Jak čas plyne, pro člověka je stále těžší a těžší „objevit Ameriku“, říká se. Třeba se tento proces změní s kolonizací jiných planet nebo s totálním zdevastováním té naší, kdo ví, faktem ovšem zůstává, že tzv. „umění evoluce“ asi frčí více nežli „umění revoluce“. Já sám neovládám ani jedno a právě z toho důvodu provozuju tyto stránky o fotografickém tuláctví.

Takže co vlastně znamená ono „Rover Themes“ v nadpisu tohoto webu? Doslova „Tuláčí témata“, „Tulákův námět“ nebo „Kompozice tuláctví“, jak jen chcete. Toto sousloví mě napadlo přesně ve chvíli, kdy jsem v Londýně, v části Stamford Brook, čučel na řeku Temži, jak se masivně valí kamsi vdál. V anglickém jazyce se tato kupa vody nazývá River Thames a já si to v tu ránu popřesmyčkoval a říkal si, že jsem právě vymyslel slušný název pro kapelu. Nevymyslel. Přišpendlil jsem ho ke svým obrázkům.

V mé osobní hantýrce bych to přirovnal k frázi „kudy chodit, tudy fotit“. Ale nerad bych zůstal jen u tohoto kritéria, které má v sobě zakořeněno nejspíš každý nadšený fotograf. Když se tak rozhlédnete po tomto webu, neuvidíte asi nic, co byste neviděli i jinde, což bude zapříčiněno patrně mou laxností na poli originality. Tedy takhle, nesnažím se ji vyhledávat za každou cenu. Takže v čem tkví ten zakopaný domeček?

Především v přirozenosti. 99% fotek je pořízeno na jediný cvak namísto brutální rychlopalby, čili když se cvak nepovede, jednoduše jdu zase o pár kroků dál. Dále úprava. Možná to bude znít barbarsky, ale veškeré úpravy konám v telefonu nebo tabletu během několika vteřin. Jednoduše, efektivně… pár malých cyknutí ohledně světelnosti a je to. Tak, jak jsem to okem svým (skrze hledáček) zřel, tak to chci mít i ve výsledné podobě. Osobně nemám rád předimenzované portréty či krajinky hýřící všemi HDR efekty a barvami, které do kupy tvoří položku vhodnou leda tak do muzea gýča. Ale proti gustu žádný dišputát. Miluju fotky černobílé a tak si je semtam odbarvím.

Čili sáhodlouhým techtlemechtlováním ve photoshopu neholduju. Všechny krásy i nedostatky se na fotce objeví, tak, jak tam v danou chvíli byly a tím to pro mě hasne. Mnoho fotografů taky nemá rádo vinětaci, tzn. snížení jasu na okrajích fotky, kdy veškerou „pozornost“ pak přitahuje střed. A já to zbožňuju. Je to de facto periferní vidění, které má každý člověk zamlžené jako zrcadlo v koupelně po horké spršce.

V tématice si příliš nevybírám. Mám rád krajinky, detaily, portréty, interiéry i macro. Když je něco tak moc malinkého najednou obrovitánské jako dinosaurus… a ještě se to třepotá při sosání kytky, to mi přijde z nějakého důvodu fascinující. A naopak, když se z macra oddálím na pohled, ve kterém vidím úplně všechno (téměř i to, co je za rohem), dostaví se taky jistá satisfakce. Drama fotografie pak začne najednou ožívat.

Chodím si jen tak bez stativu, bez externího blesku a nejradši fotím prostě z ruky. Ukamenujte mě. Jo vím… perfektních výsledků dneska dosáhnete na poli fotografie s vybavením za miliony a s umělým denním světlem o půlnoci. Na to jaksik nevěřím. Dělám to tak, jak mě to baví… a i když si samozřejmě rád vyslechnu všechny rady a postřehy zkušenějších, nedržím se jich zuby nehty.

Trochu do toho pronikám, čumím po zajímavých webech i po fotografických časopisech… a abych si to shrnul, ještě to asi úplně nechápu. Občas vídám (umělecké) fotky, které jsou rozmazané jako zrak po dvou flaškách tequilly… nebo tmavé tak moc, že se musíte dívat proti světlu, abyste spatřili to krásno černé na černém. Vždycky si říkám „Ach, ti umělci“. Dávají do toho srdíčko, mozeček i genitálie. Říkám… ještě to asi nechápu, ještě tam nejsem.

Ale třeba se blížím, kdo ví. Nějak se vyžívám v té všednosti, občas si „hraju“ jen tak doma a nikam za obrázky necestuju. Čekám, až přicestujou za mnou. Blbost, že? Ale i tak bych to připojil k oné filozofii „rouvr fýms“, kterou jsem si pro sebe vytvořil. Tulák po hvězdách se vrací zpátky na zem, aby „objevil Ameriku“. Amen.