Jednoho říjnového dne vydal jsem se se svou milou do Prahy za účelem shlédnutí a poslechu Jiskřícího koncertu kapely Zrní, nedbaje času „přestýdenního“, neb čas býval (bývá a stále bude bývat) jen jeden, a tak záleželo (záleží a stále bude záležet) pouze na nás, jak s ním naložíme. Po tomto filozofickém vyvrcholení jsem přečkal noc v lesknoucím se hotelu a druhého dne se jal „sepisování“ svých Příběhů pražských.
Vzal jsem s sebou svou malou Leicu a pozoroval pražský svět skrz její hledáček, div mi oko nevypadlo. Po sáhodlouhém cupitání centrem jsem došel k tragikomickým závěrům. Bez svého historického srdce by Praha byla jen hnusným sídlištěm, a třebaže by se v něm člověk dorozuměl česky, zajímalo mě především, dorozuměl-li by se v něm i lidsky.
Krom Leicy jsem častokrát vytahoval z kapsy i svůj vychytralý telefon značky Apple iPhone 7 – to abych skrz něj proplouval architektonickými (a jinými) skvosty s kvalitním hudebním podkresem, a taky pořizoval snímky s dlouhou expozicí. Sakra, žili jsme ve světě plném chytrých telefonů a hloupých lidí, říkalo se… Já tomu však nevěřil, ačkoliv efekt dlouhé expozice jsem svým okem nebyl s to vytvořit. A nechtělo se mi utrácet za drogy.
Namísto drog mi bohatě postačovaly nejrůznější tvary mraků. Nejen těch pražských, nýbrž všech. Člověk tak byl náhle obdarován úplně novým plátnem pro svou imaginaci. Stačilo jen… důmyslně zamíchat barvami a důkladně očistit štětec ve vodě.
A voilà! Pak se náhle ony barvy objeví v celé své nádheře, což neodmyslitelně a neokecatelně vyvrací teorii o černobílém světě. „Všetko má dve strany.“ „Všetko? Aj tento pomeranč?“ „Pravdaže.“ „Kde má tento pomeranč dve strany?“ „Vrch a spodok. Všetko má dve strany.“ „A trojuholník?“ „Vnútrajšok a vonkajšok.“ A nepadne brzy tma? Je čas vyrazit k řece.
Vltavské proudy mi nenapověděly zhola nic. Neviděl jsem jediný důvod, proč v nich smáčet svou mysl či dokonce tělo. Nepovažoval jsem se za dobrého plavce, třebaže ve vodním rochnění jsem se počas svého dosavadního života velmi vyžíval, nicméně na to prý už poukazovalo mé znamení Štíra. Jak, ptal jsem se, doprdele jak?
Při pomyšlení na pád do řeky mi nebylo volno. Najednou jsem pocítil nesmírný vděk k těm několika lidem (a k těm stovkám, tisícům a milionům po nich), kteří do světa vtrhli s filozofií mostu. Či přemostění. V té době mohla být vltavská voda čistá jako křišťál, zanedlouho však vodní tok semkla klepeta Prahy, neobyčejný růst toho a tamtoho, průmyslová revoluce, výkaly a odpadní materiály z toho a tamtoho, což vyústilo v mou nevolnost při pomyšlení na pád do řeky.
Je zvláštní, jak lidé kopou za modernizaci, za pokrok, za usnadnění „něčeho obtížného“… a de facto jen proto, aby se pak vraceli k věcem (a mnohdy i postojům) značně zastaralým. Nemějte jim to však za zlé. I já bych se chtěl jednou podívat do vesmíru v hypermoderním raketoplánu a poslouchat přitom Arethu Franklin z prehistorického gramofonu.
Spanilá jízda by nenabírala konce, kdyby spanilost vskutku byla onou tajnou přísadou. Kampu mám rád. Tam už jsem pár spanilých jízd zažil, a nutno dodat, že tajnou přísadou býval jedině alkohol. Snad jednou John Lennon odpustí těm, kteří ho přemalovali.
Vypínám hudbu, sundávám sluchátka z uší a objednávám si malé pivko v jedné nejmenované restauraci na Národní třídě. Kdesi cosi zabublalo, nastražil jsem všechny smysly, abych bublinu identifikoval, nežli mi došlo, že se jedná o jakýsi cizácký svět v mém vlastním břichu. Přišel za mnou průjem. A krátce poté i moje děvče… to proto, aby mě zachránilo.
Jako už mnohokrát. A nepadne brzy tma? Je čas vyrazit domů.
Important note: If you would like to read the above text in English, please do not hesitate to copy and paste it into Google Translator. Thank you.
Leave a reply