Teď zřejmě použiju více keců nežli fotek, a to znamená jediné, dámy a pánové… zdařilou akci! Kdysi dávno mi totiž prolétla hlavou myšlenka, kterou nyní ustavím do uvozovek: „Hej, co kdybych se vysral na Halloweenskou tradici a na své kulatiny vymyslel něco spešl? Hej, co kdybych vzal partu svých nejbližších a vyrazil s nimi do Londýna? Hej, co kdybych… mmm… néé, zaplatit všem hotel by už bylo trošku moc. Nebo ne?“ Tak nějak to, přísámpanbů, bylo… pak se najednou sešel rok s rokem, mé třicáté narozeniny proběhly a dne 2. listopadu nám letěl eroplán z Ostravy do londýnského Stanstedu.
Nám? Ano, nám. Mně, mé milé, Shtrbimu, Řimimu, Domči, Kristě, Hrncovi a Dodovi. Marie s Dejvákem letěli trochu nešikovně z Brna a ocitli se na místě zhruba o 45 minut dříve. Nicméně takto. 10 kamarádů, jedno město, jedna holka, jedno dítě… (nebo jak zní text té debilní písně od 05 a Radeček).
Letěli jsme v tom spolu. Ale díky fikanému systému společnosti Ryanair jsme byli porozhazováni do různých koutů letadla.
Letenky nás vyšly asi na pětikilo tam i zpět (pro jednu osobu), což jsme tak trošku brali jako malé vítězství. Jako malou porážku jsme naopak brali ubytování, které jsem nám zařídil a po troše hlasitých slov v hlasitém prostředí i zaplatil. Jop, když je ti třicet, jde to na tebe. Z letiště jsme přijeli busem na Baker Street a odtud pěšky večerním Londýnem k hostýlku PubLove. Název mohl napovídat, že jde o nějaký buranský bordel, ale nakonec se z toho vyklubal celkem příjemný (a hlasitý) podnik… s několika pokoji nad ním. Ubikaci pro 10 lidí neměli, neb nejvyšší počet osob v jedné činil číslo 8. Rozdělili jsme se tedy na dvě přímo úměrné poloviny a obsadili pokoje dva. „Doprdele, tady někdo spí!“, ozvalo se z naších řad. Vskutku, na pokojích jsme rozhodně nebyli (ani nemohli být) sami. Jako kladně nabití lidé jsme však situaci neuchopili jako problém, nýbrž jako příležitost. Seznámili jsme se s asijskou dívkou Ču a ještě se dvěma jinochy evropského charakteru. Jen ten proklatý postarší pán v našem pokoji chrápal až do svítání.
Čau, to jsem zřejmě já. Třicátník. Ale k*rva šťastný třicátník!
Druhý den v hlavním městě Anglie jsme začali zvesela. Krista nás vzala do podniku Leyas na snídani, kde jsme se naplnili avokádovým toastem, sázeným vejcem a černým čajem, do kterého jsem si picnul trochu mléka, abych zapadnul mezi místní. Nebo zpátky do školkových let. Mornington Crescent – toť byla podzemní stanice nejbližší našemu hostelu, takže jsme právě tam sedli na metro a odjeli do centra (na stanici Embankment). Jestli jsem to ještě neřekl, ten den bylo skvostně. Tak nádherný podzimní počas jsem zřejmě dostal od Londýna darem k narozkám. Děkoval jsem.
Prošli jsme se kolem Temže až k mrakodrapu Walkie-Talkie, kde jsme měli zajednanou rezervaci na prohlídku tzv. SkyGarden – restaurace a zahrady v nejvyšším patře budovy s parádní vyhlídkou na město (viz. úvodní fotka). Do pětatřicátého patra jsme vyjeli výtahem asi za setinu sekundy a pak se jen tetelili a kochali. Další procházkou okolo Toweru, Tower Bridge a pak po opačném břehu Temže jsme došli až na známé tržiště Borough Market, kde nás čekaly gastronomické radovánky. Odtud jsme pokračovali k Westminsteru, pak k Buckinghamskému paláci a z Green Parku jsme si to přihasili metrem zpátky do hostelu.
Jakkoliv zničení jsme vypadali po pěší túře Londýnem, nic nám nezabránilo v jejím dalším pokračování. Nastaly totiž ony chvíle slavnostnějšího rázu aneb toho, kdy jsem na večer objednal pár stolů v jednom z vyhlášených pubů a přizval na bujaré oslavy i další londýnské rezidenty z domácích řad. Přifrčeli jsme všichni k podniku The Lexington, kde už nás čekala má drahá spolužačka ze střední (jmenovala se Kateřina, ale byl bych nerad, aby zde došlo k jakémukoliv nedorozumění, takže jí říkejme třeba Cate) spolu s přítelem Jiřím. Usadili jsme se ke stolům v naprosto napráskáné a hlučné hospě, dali do oběhu několik rund piv a neslyšeli vlastního slova při tradičních narozeninových ceremoniích. Ale stejně… byl jsem z toho podojen. Nakonec dorazil i Wagin s přítelkyní Sophie, načež jsme se všichni společně vydali zpět do „našeho“ PubLove, kde přeci jen vládla poněkud přátelštější atmosféra. Třeba, když přišla jakási neznámá fetka a začala po Domči házet sklenicemi… Inu, situace se naštěstí podařila zkrotit do fáze, ve které jsme se zase mohli bezstarostně bratřit a sestřit. Chrápajícího pána z pokoje nahradil skotský dobrodruh Finley – a ten počas noc zaplaťpánbů ani neceknul.
Kompletní útočná trojka Ajdontker bránící vlastní svatyni jménem „Věžový most“.
Raňajky v Leyas jemně napravovaly kocovinku způsobenou včerejším nepřiměřeným sáním alkoholického pitiva. A poté jsme metrem vyrazili do mé oblíbené londýnské čtvrti South Kensington. Procházeli jsme se v Natural History Museum, načež jsme se rozdělili, neb holčičí polovina v čele s Dejvákem odcupitala utrácet prachy na Oxford Street, zatímco náš klučičí oddíl zapadnul na pár chvil do „vědecko-fantastického“ muzea známého též jako Science Museum. Naše další kroky směřovaly Hyde Parkem až do čtvrti Queensway, kde jsme horečně vyhledávali podniky s rychlým občerstvením za účelem kvalitního vykakání. Musíte-li to vědět, na mě vyšel Starbucks.
Metrem jsme dojeli na Piccadilly Circus, odtud se vydali pěšky na Trafalgarské náměstí, kde jsme okouněli na všemožné pouliční umění a trochu se připletli do demonstračního pochodu za osvobození Palestiny. Střetli jsme se s naší druhou polovinou výletníků a vrátili se zpět na hostel, kde nás čekalo opětovné dobíjení baterek před pestrým večerem. V základně PubLove jsme pozřeli pivko i něco málo k snědku, načež nás navštívili nejprve Cate a pár chvil po ní i Wagin. S nimi a zbytkem naší zájezdové skupinky jsme se pěšky vydali vstříc Camdenu.
Oh Camden Town, ten pravý ořechový svět Londýna nadivoko. Momenty, na které nikdy nezapomenu se však odehrály záhy. Došli jsme na Primrose Hill, odkud lze spatřit báječný výhled na celé město jak ve dne, tak v noci, přičemž nás na kopečku čekala pěkná hromada lidí. Proboha, proč? (říkal jsem si) Ó ano, trefili jsme se do Bonfire víkendu. A vzápětí, v onu sobotní Bonfire night, začaly lítat ohňostroje přes celé panoráma… kam jen oko dohlédlo, až se z toho člověku zatočila hlava a u hercka ho hřál nesmírný pocit štěstěny. Říkal jsem si: teď už můžu um… ne, moment! Zbývalo ještě překontrolovat, zdali s námi i dnes bude nocovat Finley. Ba ne, vystřídala ho jakási slečna asijského vzezření… tichá jako reklama na ticho.
Elizabetina věž, známá spíše jako Big Ben, se zrovna schovávala za lešením. Ti, kteří zavítali do Londýna pouze kvůli Big Benu, byli zřejmě hluboce zklamaní.
Nedělní ráno jsme strávili procházkou ke krámku, který byl použit při natáčení britského seriálu Black Books. Nebyla to kdovíjaká senzace, ale lidé toužící ono místo spatřit si to museli uvědomit sami, že to není kdovíjaká senzace. No a s touto senzací jsme se v pozdním dopoledni vydali zpátky… tam… kdesi domů.
Mimochodem, přestože mnoho fotografií na tomto výletě nevzniklo, pohodlně se usaďte a hleďte na krátký snímek pořízený telefonicky… klikem ZDE.
Ještě jednou bych rád poděkoval všem výše zmíněným lidem… za ladný doprovod do mé oblíbené destinace a spoluúčast na mých kulatých oslavách. Bez nich bych… si to asi užil taky, ale zajisté trochu jinak. Však oni vědí – od toho jsou přeci kámoši. Aby věděli…
Tak, a kam se vydáme na 40ku?
Important note: If you would like to read the above text in English, please do not hesitate to copy and paste it into Google Translator. Thank you.
Leave a reply