Ach, je to náramné, když se člověk jednoho listopadového rána vzbudí, vykoukne ven z okna a vidí… nic. Hodí na sebe bundu, popadne foťák do jedné ruky, do druhé psa a utíká na „lov“ monster z mlhavých zákoutí, dokud jsou ještě tučná a napěchovaná. Jak monstra, tak zákoutí. Žluté kolečko, které prosvítá skrz vatu šedivých mračen, tváří se jako slunce a beztak láká opilé rybáře do záhuby… to je prostě objekt k nezaplacení. Fotky jsou možná fajn, ale jen si tak postát v úplném tichu, nerušit časoprostor zvukem uzávěrky a představovat si, že se ocitám v jakési mimořádné končině… a ještě k tomu neviditelný – toť se zdálo býti vskutku spektakulárním.
Important note: If you would like to read the above text in English, please do not hesitate to copy and paste it into Google Translator. Thank you.
Leave a reply